na Blog.cz

Praskání ohně se rozléhalo do širého okolí a plameny ozařovaly siluetu sedící u ohniště, nedaleko lesa. Seděla mlčky, nehýbala se, nemluvila, ani nezvedla hlavu, když se ozvalo zahoukání sovy, které by jinak každého člověka vytrhlo ze zamyšlení. Byla oděna v černém a přes hlavu měla přehozenou kápi, snad aby nevítaný návštěvník nemohl odhalit její totožnost, nebylo poznat ani zda sedící postava je muž či žena. Oheň zapraskal a pár jiskřiček odlétlo aby zase v chladném nočním vzduchu pohasly a utichly, jako by nikdy nebyly a nic neznamenaly. Nedaleko nervózně přešlapoval jak uhel černý kůň, ztrácející se v temnotě noci.

Měsíc ozařoval divnou podívanou, která by se naskytla každému, kdo by se vydal po půlnoci k lesu. Ale poblíž se nenacházela žádná vesnice, město ani samota, šance, že bude odhalena byly tudíž nepatrné.Přeci jen si však všimla jistého znepokojení v chování jejího věrného druha. Z ničeho nic obrátil uši k lesu, jako by zaslechl zvuk, který ona ještě zaznamenat nemohla. Nervózně začal hrabat kopytem v zemi a tichým frkáním ji vybízel k odchodu z tohoto místa.

Zpozorněla. Teď už i ona zaslechla zvuk vzdáleně se podobající lidským krokům na lesním podrostu. Mohlo by to však být i zvíře, které se vydalo v noci na lov aby druhý den netrpělo hlady. Ne, hloupost, kvůli zvířeti by její kůň takhle nevyváděl, to už dávno věděla, Na lesní zvěř byl za ta léta zvyklý, neznepokojila by ho o nic víc než vítr hrající si s listím stromů.

Na uhašení ohně bylo již pozdě, ať tam byl kdokoli, už si ho zajisté všiml. Jen by si tak znemožnila onen okamžik překvapení. Natáhla se a z boty vytáhla dýku, se zdobenou rukojetí, na první pohled dražší než by si osoba v takovém ustrojení mohla dovolit. Vyčkávala. Zády k přicházejícímu, jehož kroky byly teď již zcela zřetelné a nepopiratelné. Byl čím dál blíž. Zaslechla nespokojené frkání. Dvacet metrů. Patnáct. Deset. Věděla, že ho má již skoro za zády a když se zdálo, že tajemný příchozí je k ní již na tři kroky, elegantně vyskočila na nohy a v půlobratu mu přitiskla čepel dýky na hrdlo, dřív než se zmohl na jakýkoli odpor. Nemusela se mu dívat do tváře. Poznala by ho už jen podle těch jeho bot, kazajka a důvěrně známý plášť mluvili za své. Zvedla k němu hlavu a chladnýma očima na něj pohlédla.

"Co tu chceš?" řekla mrazivě odtažitým hlasem a dýku stále držela přitisknutou k jeho hrdlu.

"Asi jsi zapomněla, že jsem ti říkal, že tě nenechám zmizet jak to máš ve zvyku" odpověděl a stáhl jí kápi z hlavy. Pohlédl na její světlé dlouhé vlasy a znovu se jí zadíval do očí, mnohem vřeleji než ona hleděla na něj.

"Není tu pro tebe místo, to už víš. Odejdi" řekla rozhodně a otočila se k němu zády v odmítavém gestu. Nechtěla ho tady ani nikde poblíž ní, věděl to a stejně přišel. Hlupák! Nic než naivní hlupák. Jako by stála o jeho péči, o jeho city, o jeho... lásku? Zahleděla se do ohně a doufala, že ji poslechne, že odejde. Neudělal to. Místo toho udělal krok k ní a chytil ji za ramena, jako by ji chtěl obejmout. Vytrhla se mu a měřila si ho planoucíma očima, plnýma hněvu, nenávisti, nedůvěry.

"Vypadni..." zasyčela na něj jako rozzlobená zmije chystající se uštknout nevinného králíčka.

"Řekl jsem, že tě neopustím. Tvoje výhružky na mě neplatí, to už dávno víš." znovu k ní přistoupil a tentokrát ji chytil pevněji. Přivinul ji k sobě jako malé dítě, nedbající na její vztek a hrůzu, kterou se snažila na něj pouštět. Neměl z ní strach. Nemohl ji nechat samotnou. Znovu už ne. Už kdysi to udělal a bude toho navždy litovat. I kdyby se za ní měl hnát přes hřebeny hor nebo přeplavat oceán. Bude jí v patách, tak jak to tehdá v noci slíbil. Tehdá, když se k němu nahá přitulila, jako kočka toužící po společnosti a něze. Hladil ji a líbal, říkal, že všechno bude dobré, že je s ní a vždy bude. Miloval se s ní, několikrát, celou noc. Celou noc byla jen jeho, neuhýbala jeho dotekům, ani když se k ní přitáhl a objal její nahé tělo. Nesnažila se od něj utéct jako teď. Odevzdala se mu, celá. A on si ji vzal, mnohokrát a věděl, že už od ní nebude moct odejít. A ona mu utíkala, pryč z jeho dosahu, od jeho lásky, od jeho snahy držet ji v bezpečí, od jeho řetězu, který ji měl přivázat k jedné boudě, s jedním mužem.

Držel ji pevně a nepouštěl. Věděl, že už teď v jeho náručí hledá únikové cesty, způsob jak se mu vymanit a zmizet z jeho dohledu. Teď se ale na chvíli bránit přestala a on ji mohl držet. A dokud ji bude držet, bude jeho. I když ne navždy, i když nikdy nepřestane bojovat. Zase se mu odevzdá, zase bude ležet uprostřed noci v jeho náruči, zase ji bude hladit po vlasech a opakovat jí slova plná něhy a lásky, zase se k ránu vymaní a uteče. A pokud ne fyzicky, její duch určitě.... Bude s ním, a přece bude daleko od něj....

Znáte to, když máte pocit, že jste naprosto selhali? Když se vám vše hroutí pod rukama, kdy vás práce zasypává, kdy máte pocit, že to co vás dříve bavilo je vám teď na hony vzdálené?

Poslední dobou si něčím podobným procházím. Ona poetičnost zimy už dávno vyprchala a při každodenním se broděním skrze něco, co dříve bývalo sněhem, vás rychle opustí i zbytky náklonosti, které jste k tomuto ročnímu období chovali.

Krom toho je neustále tma, člověk za tmy vstává, a když se vrátí domů, než se naděje, je tma opět. Dny jsou krátké a místo aby se člověk snažil stihnout více věcí v kratší době, nedělá vůbec nic a odsouvá vše k pozdějším termínům. Prokrastinace vládne a člověk si připadá unavenější než kdy dřív.

Když se vám k tomu navíc nedaří ve škole, začínáte o sobě vážně pochybovat. A když už jste v tom, přestanou vás bavit i věci, které vás dřív těšily a bavily. Dokopat se k nim je nesnadné a když už se to povede, letí většinou daná činnostdo kouta dříve, než si to uvědomíte. Najednou si připadáte neschopní, nešikovní, neohrabaní a celkově k ničemu. Věci, která vám nešly ani dřív se nezlepšily, věci, které vám šly a bavily vás už vám taky nejdou. A člověk tak jen čeká na změnu, na inspiraci, na změnu vzduchu, na změnu prostředí.... na první paprsky jara.

Snílek s potrhanými, polámanými křídly, zhroucený v rohu tmavé depresivní místnosti, se srdcem na dlani, s bolestí v očích, zarývající polámané nehty do podlahy vyrovnávajíc se s osudem, jako šelma, ublížená kočka co si v ústranní líže rány a snaží se získat zpátky svou sílu, svou odhodlanost, svou krvelačnost a bezcitnost.

Koukajíc k obloze, toužíce vzlétnout a získat si svou svobodu, své sny.

Nenávidět z pouhé prostoty duše, milovat ze stejného důvodu. Volíce cestu, zapomínaje na milované i nenáviděné, zapomínaje na všechny, jen je vymazat ze života, zapomenout, vstát a jít. NE. Vzlétnout, ke hvězdám, ke kráse, ke štěstí, k lásce, ztrácet pouta, která nám nasadil osud, odsuzujíce nás k bolesti a zoufalství, pod zámkem v našich tělech, za mřížemi naší duše.

Kdyby jen stačilo vytrhnout stránky z deníku, aby minulost zmizela, aby zmizelo vše co se nemělo stát, vše co nám bylo způsobeno, roztrhat na malé kousíčky. Odrazit se ode dna, lehce jako pírko stoupat k lepším místům, k lepším časům. Otočit vypínač a vypnout city. Být volný, být svobodný, být tím kým ses zrodil, tím kým chceš být.

Probudil ji nějaký zvuk za oknem. Uschlá větev, která tančila v rytmu bouřky po okenním skle.

Položila hlavu zpátky na polštář a až poté si uvědomila, že ji stále objímají jeho ruce, že tam stále je a nikam neodešel. V tichosti mu prstem začala ledabyle přejíždět po hřbetu ruky, a až po chvíli si uvědomila, že mu do kůže píše své jméno. Nechtěla jej vzbudit ale sama nemohla usnout. Pozorovala jak blesky za oknem rozdělují oblohu a sem tam zaslechla zvuk hromu. Normálně se jí při bouřce spalo vždy dobře, ale dnešek byl jiný. Dnes nemohla spát, nemohla se ani na nic soustředit. Jen ležela a konečky prstů psala své jméno do hřbetu jeho ruky, dokud ji z letargie nevytrhla jeho slova.

"Proč nespíš?"

Otočila se na záda a pohlédla na něj. Ten jeho roztomilý chlapecký výraz s důvěřivýma modrýma očima a nevinným ostýchavým úsměvem. Pramínek kudrnatých vlasů mu spadal do očí. Vždy když na něj pohlédla, nechtěla věřit, že právě tenhle andílek patří k ní.

Láskyplně se na něj usmála. "jen si tě podepisuju, aby ta další věděla, že se máš kam vrátit" řekla s nepatrným úšklebkem a zase sek němu otočila zády.

Lehce ji pohladil po vlasech a znovu ji objal, tentokrát pevněji, svým způsobem majetnicky, i když věděl, že ona jeho majetek nikdy nebude. Přesto ji znal, tušil, že v té chvíli je to to nejlepší co může udělat. Nemusel nic říkat, byla už taková. Dobrovolně by se ho nevzdala ať už říkala cokoli. Byla to šelma, kočka, která se jednou připlížila aby zaútočila a zase se stáhla do tmy. Zaútočila. Ale tentokrát už ji nenechal ztratit se v tichu noci. Pevně ji svíral v náručí, i když věděl, že obojek jí nikdy nenasadí. Doufal, že se sama vrátí. A že jednou přijde den, kdy zůstane. Den kdy ani neodejde.

A když se to ráno vzbudil sám, řekl si, že ten den ještě nenadešel. Aspoň dokud nevzhlédl k oknu, kde stála, pozorujíc ptáky, kteří se radostně proháněli ve svitu slunce. Dokud se neotočila a nevrátila se zpátky k němu do postele.

Pochopil, že s touhle šelmou už nemusí bojovat.

A je tu konec léta, konec prázdnin. Aspoň, že jsme ho zakončili stylově u vody, a to výletem na Náklo a následným přespáním, což opravdu stálo za to. Udělalo to takovou tečku za dvěma měsíci nabitými akcemi a událostmi. Uteklo to jako voda, jelikož larp střídal larp, akce akci a najednou nebyl červenec, byl srpen... a teď, psoledního srpna si to v hlavě tak trochu rekapituluju. A musím uznat, že to byli asi nejlepší prázky jaký jsem zažila, s tím nejlepším výběrem lidí, jaký si dovedu představit. A i když nám občas nepřálo počasí, jako na gothicu, tak i z toho vznikly skvělý historky, kerý si budem ještě dlouho pamatovat. Ať už to byla Taura, Ruda, W larp nebo jakákoli jiná akce, všechny měly něco do sebe. A i když jsem si na Nákle pořezala nohy a chodím teď jak idiot, jsem ráda, že se ten výlet uskutečnil.

A víte co? Nejen hříbata, ale i opice mají rády drbání ;)